SMART CITY - VIZE, KONCEPT I ZNAČKA
Chytrá města, inteligentní budovy, smart governance – frekvence těchto a dalších termínů operujících s přídomkem odkazujícím na jejich sofistikovanost se v poslední době rozšířila i mimo ryze odborné texty. Důkazem je koneckonců i vznik tohoto časopisu. Je to jen další módní terminologie, nebo indikátor nového trendu v řízení a rozvoji měst?
Smart cities – tedy „inteligentní“ sídla, města, budovy označují sofistikované využití integrovaných dat a technologií pro další, ekonomicky i technologicky efektivní a udržitelný rozvoj. Koncept zahrnuje řízení ekonomiky, dopravy, environmentálních infrastruktur (voda, odpady), energetiky. V užším slova smyslu je termín „smart“ v souvislosti se sídly používán v kontextu témat klimatických a energetických.
Jakkoli se v současné době řízení regionů a měst, resp. jejich infrastruktur, v mnoha případech soustřeďuje na úrovni státní, nepřekvapuje, že řada ekonomů, politologů a sociologů argumentuje při popisu trendů rozvoje (nejen evropských) regionů posílením role měst v ekonomice a politice v nejširším slova smyslu. Městské aglomerace jsou katalyzátorem ekonomického rozvoje (a také místem socioekonomického a kulturního pokroku), avšak stále více pociťují, vedle problémů sociálních, problémy, které jsou bezprostředně závislé na stavu a kvalitě infrastruktury a infrastrukturních technologií.
Rozvoj měst ve středu zájmu
V posledních letech lze indikovat zvýšenou pozornost, nikoli pouze odborné, veřejnosti vůči tématu kvality života ve městech, přičemž úspěšné sobotní zábory pražského Smetanova nábřeží, projekt Město žije či překvapivě vysoká návštěvnost filmu Lidský rozměr (manifest dánského architekta J. Gehla) jsou jen ty nejviditelnější projevy tohoto zájmu. Diskutovány nejsou pouze parametry kvality života exaktně měřitelné (např. znečistění ovzduší), ale ve středu pozornosti jsou i další aspekty rozvoje města – každého více či méně zajímá vývoj cen realit a debata o hodnotě místa, leckoho se dotýkají problémy se suburbiemi a pak už je jen krůček k otázce, jak vše souvisí se sociodemografickým vývojem, konkurenceschopností a udržitelností lokality, dopravou, potažmo životním prostředím.
Domnívám se, že katalyzátorem tohoto zájmu je více důvodů, především pak ty vztahující se k investiční a rozhodovací činnosti ve veřejném prostoru. Zmiňuji ty, které pokládám za nejvýznamnější.
Součástí evropských politik (strategie 2020, kohezní politika pro PO 2014–2020) je také iniciativa EU Smart cities aspirující harmonizovat infrastrukturní projekty v zemích EU či v zemích zapojených do rozvojové pomoci, především pak ty projekty financované v rámci kohezní politiky EU s ambicí tyto projekty, jejich dopady a udržitelnost zefektivnit.
Současně regionální a městské samosprávy nejpozději do roku 2020 plánují dokončit realizaci řady nezbytných infrastrukturních investic (a to s aktuálními rozpočtovými limity), přičemž se ukazuje, že končí doba velkorysého utrácení fondů EU i za cenu disharmonie jejich dopadů nebo diskutabilní efektivity.
Typickým případem evropské směrnice navazující na Strategii 2020 je Směrnice o energetické náročnosti budov (tzv. EPBD II/20-20-20, 2010/31/EU), tj. zákonná povinnost velmi nízké energetické náročnosti veřejných (2018) a následně i ostatních budov.
Rozběhla se – kvalitativně ovšem velmi diskutabilní – příprava strategických plánů měst podmiňujících využívání části finančních prostředků z ERDF a kohezního fondu.
Zkušenost s realizací veřejných investic byla doprovázena poznáním neefektivního vynakládání veřejných prostředků a konsekvenčně pak přirozený tlak na zefektivnění investičních rozhodnutí ve veřejném sektoru.
Realitní krize zrelativizovala hodnotu nemovitostí a vyvolala diskusi o determinantech kvality a udržitelnosti bydlení i u laické veřejnosti.
Do produktivního věku se dostává generace lidí, která má od narození možnost komparace kvality života v různých regionech za hranicemi ČR.
Změny v technologiích výstavby (včetně technických norem) akcentují potřebu nízké energetické náročnosti vyvolané přirozeně tržními vlivy (ceny energie), osvětou, ale také instituční podporou.
Indikovat lze i boom korporátních aktivit a to nejen těch spjatých s politikou environmentální zodpovědnosti firem v oblasti smart cities – IBM, energetické firmy, developeři atd. Mnoho z těchto aktivit předbíhá aplikovaný výzkum financovaný veřejným sektorem.
Problémy českých měst
Ve stejné době česká města, v míře různé a závislé na jejich poloze, velikosti, minulosti, čelí problémům, které si žádají sofistikovaná řešení. Patří mezi ně nezvládnutá suburbanizace (s konsekvencí neefektivního využívání energetických zdrojů a nároky na distribuci energie), hrozící sociální degradace některých městských částí a bezpečnost, dostupnost a kvalita bydlení (jako důsledek nepromyšlené realizace územních plánů), dědictví panelových sídlišť (1/3 stále nezrekonstruována, část rekonstrukcí je nekvalitní), ale také stárnutí populace (mj. hrozba energetické chudoby a narušení sociální koheze), nezaměstnanost (často v důsledku snížené konkurenceschopnosti sídel), doprava, v některých místech stále znečištěné životní prostředí apod. – vše často jako důsledek nedostatečně kvalitní správy.
Smart jsou všechny obory
Rozvoj a řízení měst a regionů je jedna z nejtypičtějších multioborových disciplín, která v sobě zahrnuje hned několik vyhraněných problematik, oborově a sektorově (až příliš) ohraničených. Mj. a bez nároku na úplnost: dopravu, životní prostředí, prostorové plánování, ekonomiku, urbanismus, sociální vědy, IT (integraci dat!), stavebnictví atd. Možnosti technologické, energetické, environmentální i ekonomické a procesní harmonizace infrastrukturních investic se však dosud plně nevyužívají. Důvodem tohoto nevyužívání je obvykle nedostatek relevantních informací a efektivních rozhodovacích procedur vztahujících se, v tomto případě, k budování a využívání regionálních a městských infrastruktur. Překonávat je třeba i bariéry mentální – jednotlivé profesní skupiny, ale instituce spolu často nemluví, zpracovává se množství strategií či výzkumných výstupů – ty však nezřídka míjejí své adresáty.
Budování konceptu smart cities není jen kompetence municipální, zapojit se do něj musí všichni zainteresovaní aktéři (stakeholders). Je potřeba budovat víceúrovňová partnerství, protože tento cíl vyžaduje integrované strategie městského rozvoje založené na perspektivách různých aktérů, sektorů a úrovní. Tato potřeba širšího zapojení je dána faktory jako multidisciplinární charakter problematiky, nutností kombinace různých kompetencí a kvalifikací, potřeba harmonizace opatření, diferencovaná odpovědnost za jednotlivé části systému a především dlouhodobý charakter dopadů opatření.
Tyto skutečnosti podporují potřebu integrovaného výzkumu, zpracování dat (např. toky energie), vytváření rozhodovacích algoritmů apod.
Tyto a další aspekty jsou katalyzátorem výzkumných aktivit v předmětných oborech, dobrou zprávou je, že bez výjimky jde také o témata, která patří mezi výzkumné priority české vlády.
Petr Štěpánek
Odborný garant přípravy Strategického plánu hl. m. Prahy, vyučuje na katedře Environmental designu na Fakultě umění a architektury TUL. Zabývá se mj. problematikou udržitelného bydlení. V letech 2007–2010 řídil SFŽP ČR.